Abstract
Kritičtí vědci a vědkyně hráli historicky důležitou roli ve strukturálních společenských změnách. Učinili bychom však chybu, pokud bychom je vnímali jako homogenní a isolovanou skupinu, která ve veřejném prostoru vždy stála a priori v přímém protikladu k populistům a nacionalistům.
Pokud chtějí kritičtí intelektuálové zaujmout aktivní pozici ve veřejném dění, pak ji naopak musí historicky pochopit a především dnes uchopit právě po vzoru 2000 slov, tedy jako obyčejnou součást širších a mnohovrstevnatých společenských vztahů. Vědci a vědkyně hrají často roli univerzitních učitelů a učitelek, ale sami sebe také obvykle kritizují za to, že se plně neangažují jako osvícení vykladači společenských vtahů v širším smyslu - veřejní intelektuálové.
Ti mezi námi, kteří takovou roli chtějí hrát, by si však měli vzít na srdce radu jednoho italského sociálního teoretika. Úspěšná hegemonie je vždy vztah učitele a žáka, v němž se však učitel zároveň stává žákem. Pokud dnes opravdu kritičtí intelektuálové a intelektuálky vyklízí pozice ve veřejném prostoru na úkor takzvaných populistů, tak je to dílem toho, že tuto radu si k srdci nikdy nekladli, nebo si ji už dávno přestali klást.