Abstract
V úvodu příspěvku jsem se stručně věnoval představení pozdněantického křesťanského historiografa Paula Orosia. Poté jsem obrátil pozornost k líčení přírodních katastrof a neblahých věštných znamení v jeho díle (Historiarum adversum paganos libri VII), a to především v knize páté, poněvadž vědomě zvolený a často pathosem podbarvený způsob, jakým jsou události popisovány, a prostor, kterého se jim dostává, jsou mezi římskými dějepisci (zvláště v liviovské tradici) dosti neobvyklé.
Povšimnuli jsme si zejména Orosiovy silné obrazotvornosti a stylistického umu a pokusili se vyjasnit účel zmíněných míst v celku Orosiova díla. Rozdíly v deskripci přírodních pohrom vyniknou například při srovnání s týmiž událostmi popisovanými Iuliem Obsequentem (asi 4. stol. po Kr.) ve spise nazvaném Prodigiorum libri.
Z tohoto díla se dochovala jen malá část zpracovávající léta 190-12 př. Kr.
Celý spis pak tvořil přehled míst v Liviových Ab urbe condita libri hovořících o božských znameních. Pokud se přírodních pohrom týká, ze srovnání a rozboru vyplyne u Orosia také to, že v křesťanských dobách už zdaleka nemají neštěstí takovou sílu, jako za časů pohanů a jejich zlých skutků.
Příspěvek jsem doprovodil několika ilustračními ukázkami a jejich překladem.