Abstract
Fyzická aktivita patří nedílně k léčbě diabetu 1. i 2. typu. U diabetiků 2. typu se omezení pohybové aktivity, které přinesla 2. polovina 20. a počátek 21. století, nepochybně podílí již na vzniku a progresi inzulinorezistence, respektive diabetu, následně dochází k rozvoji dalších přidružených onemocnění.