Abstrakt
V teorii poznání Charlese S. Peirce je jednou z nejsilnějších tezí teze o závislosti poznání na representaci - kdykoliv něco poznáváme, děje se tak díky representaci, díky znaku.
To samo o sobě indikuje důležitost sémiotiky pro epistemologii - znamená to, že samotná otázka po povaze znaku je nadřazena našim snahám o poznání representovaného. V tomto ohledu je tedy nutné před uvažováním o možnosti a charakteristice poznání nejprve předestřít, jakým způsobem je nám poznání zprostředkováno.
Problémem zde je, že dřívější epistemologické koncepce, díky předpokladu poznání nerepresentovaného či nerepresentovatelného (a tudíž mj. nezpochybnitelného), s teorií representace plně nekonvenovaly - vyvstala tedy nutnost epistemologii "usadit" jinak. V kapitole se hodlám zabývat jak Peircovo kritikou Descartesa, která poskytla živnou půdu pro Peircovo uvažování o epistemologii zakotvené v inferenci a representaci, tak tím, jak je toto zakotvení zdůvodněno.