Husserlova analýza vnitřního vědomí času právem patří mezi klasická témata moderní filosofie. Tento význam se odráží i v množství odborné literatury, která se tomuto tématu věnuje.
Výklad raného vývoje Husserlova myšlení o tématu času však není práv textům, které sám Husserl publikoval. Přihlédneme-li blíže k těmto dílům, ukáže se, že Husserl ve své první knize, jíž byla Philosophie der Arithmetik (1891), využíval teorii časového vědomí svého učitele Brentana k tomu, aby odmítl teorii mnohosti (pro niž se také užívaly termíny "množina" či "souhrn").
O něco později pak ve svých "Psychologische Studien zur elementaren Logik" (1894) zavedl pojem reprezentace. Tento krok umožnil analýzu vnitřního časového vědomí a odlišení intencionální jednoty časového názoru na jedné straně od spolupřítomnosti právě minulého vjemu časových předmětů na straně druhé.