Abstrakt
Sametová revoluce v současných českých dějinách znamená mnoho: je to okamžik svobody, po kterém česká společnost toužila téměř celé půlstoletí komunismu, ale je to také moment, kdy se čas rozpadl na dvě části a kdy prostor ztratil svou kontinuitu. Revoluce nikdy nedokáže zcela zastavit a vymazat procesy, které jí předcházely, naopak znásobuje a komplikuje časové linie: superponuje nové mechanismy na staré struktury.
Devadesátá léta znamenají kapitalismus, a to v jeho nedomestikované, divoké formě, s jehož ozvěnami se potýkáme dodnes. Tento mechanismus (kapitalistický stroj) Gilles Deleuze a Félix Guattari popisují jako duševní nemoc, schizofrenii.
Osobně se však domnívám, že společnost netrpí pouze jednou duševní nemocí, proto používám termín v latinském plurálu: schizophreniae. Můj příspěvek se bude zabývat několika projevy schizofrenie (v časovém rozmezí 198?-201?), jež sublimovaly/sublimují v médiu malby, a to ve smyslu převládajících struktur (mytologie) a jejich interakce se současností.
Je to např. mýtus tradice v českém umění (např. Jiří Kovanda, Znepokojivý obraz, 1987), konzum sublimující v ornament, tj. vstup trhu do českého umění a do děl samotných atp. atp.
Má umělecko-historická perspektiva se nezaměřuje na inovace a analogie se "zahraniční produkcí" - naopak, sleduji, co přežívá, tiše přečkává a podmiňuje podobu současnosti.