Abstrakt
V roce 1930, kdy na československou společnost v plné míře dopadla tíže sociálních problémů spojených s velkou hospodářskou krizí, se Julius Fučík poprvé osobně vydal do země, kde byly realizovány ideály marx-leninské teorie. Jeho hluboké zaujetí činností bolševiků projevující se nekritickou adorací sociálního inženýrství v rámci právě probíhajícího prvního pětiletého plánu se spojilo s nevšedním literárním talentem a dalo vzniknout textům, které definovaly sovětskou modernitu pro českého čtenáře nejen ve 30. letech, ale po celá desetiletí poválečné socialistické diktatury.
Na začlenění Fučíkových reportáží ze sovětského svazu do kánonu základních ideologických textů hrála v perspektivě poválečné kulturní politiky KSČ významnou roli také jeho pozdní tvorba spojená s odbojovou činností ve 40. letech. Cílem uvedeného příspěvku bude vyvázat reflexe sovětské reality 30. let z Fučíkova kultu jakožto symbolického systému a analyzovat je v kontextu výzev, jimž čelila společnost v době jejich vzniku.
Vyjmutím autora i jeho textů z pantheonu zavržených ikonických postav KSČ a přiznáním racionality jeho dílu se otevře prostor pro analytické zkoumání československého hnutí jako rovnocenného hráče na kolbišti politických vizí věku extrémů.