Abstrakt
Výuka českého jazyka se dlouhodobě potýká s potížemi v oblasti kvality i výsledků. Mnohá navrhovaná řešení se soustředí především na obecné parametry interakce a kooperace ve výuce, metody a formy práce.
Avšak skutečná příčina problémů tkví v dezintegraci výuky. V samotném fundamentu: vyučovaném obsahu a způsobu jeho didaktického uchopení.
Vyučovací a učební prostředí českého jazyka je momentálně utvářeno separováním jazyka a komunikace, což je ovšem z hlediska zacílení výuky neopodstatněné a nadále neudržitelné. Příspěvek na konkrétních ukázkách kritických výukových situací ukazuje, že zásadní výzvou pro výzkum v oborové didaktice češtiny je obsahově zaměřený přístup s cílem analýzy a zlepšování výuky.