Abstrakt
Studie analyzuje vliv císaře a krále Viléma II. na personální politiku v ozbrojených silách v letech 1888-1918, popisuje nejzávažnější události související s danou problematikou na úrovni říšských a pruských nejvyšších institucí, a také hledá hlavní aktéry jednotlivých jmenování a zkoumá otázku, kdo se o klíčová personální rozhodnutí zasloužil. Závěry studie se primárně opírají o analýzu nevydaných pramenů z Geheimes Staatsarchiv Preussischer Kulturbesitz, Berlin-Dahlem, konkrétně Brandenburg-Preußisches Hausarchiv, Repositur 53, Kaiser Wilhelm II. und Familie.
Dále z relací rakousko-uherských velvyslanců v Berlíně uložených v Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Wien, konkrétně Abteilung III. (Preußen). Autor došel k závěru, že personální politika Viléma II. prošla třemi fázemi vývoje.
Na počátku vlády se s nadšením chopil možnosti "omladit" generalitu ozbrojených sil a obklopit se lidmi, kteří mu vyhovovali, to znamená vesměs ho obdivovali, nekritizovali ho a nepolemizovali s ním. Z tohoto pohledu negativně ovlivnil personální stav ozbrojených sil, neboť na rozdíl od svých předchůdců dával větší prostor subjektivním faktorům než objektivním zhodnocením schopností příslušníků ozbrojených sil.
Po roce 1900 nastala druhá fáze, kdy císař již více akceptoval návrhy na povýšení. Třetí fáze zásadního oslabení vlivu císaře na personální politiku ozbrojených sil nastala po skandálech po roce 1907 a po vypuknutí první světové války.
Vliv Viléma II. na personální politiku v ozbrojených silách lze v mnoha okamžicích podobně jako v zahraničně politické a vnitropolitické oblasti označit za chaotický, nesoustavný a někdy i zhoubný. Proto nese svůj díl odpovědnosti za vývoj během první světové války, včetně převzetí politických rozhodování velením ozbrojených sil.