Abstrakt
Pointou tohoto teoretického článku je utřídění a rozpracování méně známé koncepce ritualizace zkušenosti Erika H. Eriksona.
Proces ritualizace určitých ústředních principů činnosti Erikson považuje za důležité pojítko ontogeneze jednotlivce a socio-kulturního prostředí. Důležitou charakteristikou tohoto procesu je ideál hravé adaptace společenských rituálů.
Eriksonovo dílo v tomto ohledu zůstalo nedokončené. Přestože autor svým pojetím hry inspiroval psychologii i herní teorii, spojitost mezi celkovým vývojem, ritualizací a hravostí nebyla provedena.
Tento příspěvek nejprve obhajuje směrodatnost hravosti ve vývoji z optiky Eriksona a aktuální, leč zatím nepočetné literatury na toto téma. Následně je předložených osm stadií ritualizace usazeno do širšího kontextu budování ego integrity.
Hra formulovaná jako prostor rozšiřující kontrolu ega nad sebou samým, přechodovým prostorem hry s objekty a vnějším světem je zde chápana ve smyslu nástroje k dosažení psychické integrity. V tomto duchu jsou akcentovány pozdní etapy života představující otevření nových možností hravosti, schopnost zachovat vývojovou kontinuitu a adaptivně se vyhnout strachu z blížící smrti.
Nabídnutý model sice poskytuje obecné mechanizmy vývoje, ale bezpečnější je předpokládat, že se místy jedná o specifickou linii zrání. Hravá podoba ego integrity není jediným platným stylem duševní koherence.
Důležité je zdůraznit, že hravost pozdního věku je v Eriksonově podání příkladem idealizace stáří požehnaného kvalitami mysli dítěte, tedy velmi vzácného úkazu.