Abstrakt
Ve staroruské homiletické literatuře se v řadě protipohansky laděných kázání objevuje kritika lidí, kteří údajně ještě dlouho po pokřesťanštění Rusi uctívali božstva, jakými byli Perun, Chors, Mokoš, Simargl, Volos, Svarožic, Stribog a Dažbog, či mytologické bytosti jako běsi, víly, beregyně, upíři a Rod a Rožanice. Kazatelé v nich též zakazují nejrůznější nekřesťanské rituály, obřady a lidové zvyklosti, či důvěru v magii a její nositele.
Tato monografie je podrobným nahlédnutím do problematiky oněch "pohanských přežitků" ve staroruské homiletice. Na jejím pozadí stojí mimo jiné otázka, nakolik je možné protipohanskou kazatelskou tradici považovat za spolehlivý pramen pro poznání předkřesťanského náboženství východních Slovanů.
Druhá část knihy je navíc antologií deseti nejvýznamnějších homiletických textů, jež zde vycházejí v kritických edicích a vůbec poprvé také v komentovaných českých překladech.