Abstract
Příspěvek se bude zabývat deelyovskou koncepcí znakové relace jakožto místa, kde se distinktně manifestuje bytí. Bytí se nevyskytuje "o sobě", nehledě na reprezentaci, ale vždy relačně, jako vztah tří prvků.
Subjektivní konstituce toho, co značí (např. fyzická/fyzikální konstituce znaku) má svoji roli pouze při označování u tzv. přírodních či přirozených znaků, ale ne u těch psychologických. Prvky znaku (representamen, objekt, interpretant) jsou spíše role, do kterých se jednotlivé "věci" dostávají vzhledem k procesu akce znaků, semiosis.
Nejedná se zde, striktně vzato, o závislost bytí znaku na bytí "věcí" - jak věc, která je, tak věc, která není závislá na mysli, může zakládat relaci. Relace může být i po tom, co okolnosti, které jeji existenci zapříčinily, samy existovat přestanou.