Abstrakt
V současném vědecko-filosofickém diskursu o vědomí převládá tendence popisovat svět fysikalisticky, tj. s předpokladem toho, že vše, co je, je za určitých podmínek redukovatelné na fysikální fakta, a tedy jako takové empiricky vykazatelné. Tato teze je též výchozím bodem ve fysikalistické teorii vědomí.
Neurovědecká zkoumání ukazují, že do určité míry jsou mentální stavy přirozeně supervenují na stavech mozku. Nicméně je zde důležité ono "do určité míry".
Totiž s neustále rozvíjejícím se poznáním fysikálních faktů o mozku docházíme též k tomu, že nové poznatky se spíše od fysikalistického paradigmatu odchylují-například fungování samotného poznání, které, zdá se, ač samozřejmě vychází z nějaké neurální konstelace, ve své podstatě fysikální není a není na neurální konstelaci (či cokoli jiného) redukovatelné. Sémiotické chápání tohoto procesu přispívá k objasnění toho, proč je lidské poznání na fysikální fakta neredukovatelné, čímž popisuje unikátnost člověka v jeho možnosti operovat se stavy, které co do své esence nemají fysikální charakter.