Abstrakt
Předkládaná studie má za cíl přispět k diskuzi o podobách rezistence na pracovišti a možnostem dalšího výzkumu. Nedostatečná pozornost byla dosud věnována volbě strategií rezistence a otázce proč zaměstnanci volí partikulární formu pracovních přečinů.
První část textu je zaměřena na konceptuální vymezení pracovní rezistence z pohledu teorie pracovního procesu, která je v této oblasti dodnes jedním z nejrozšířenějších interpretačních rámců. Bude představen potenciální přínos přístupu Pierra Bourdieu pro výzkum neformální praxe v organizacích, který by mohl sloužit jako rozšíření autorů teorie pracovního procesu a posunout výzkum organizací směrem k analýze "sociálních podmínek možností" (Bourdieu 2000: 12) vzniku partikulárních forem disentu.
Druhá, empirická, část práce demonstruje na příkladu pozic v nižší státní správě využitelnost rámce z první části a zdůrazněním role habitu při formování rezistence v organizacích.