Text vychází z paradigmatu historického studia každodennosti a aplikuje jeho pojmový aparát na vizuální, resp. filmová a mediální studia. Na příkladu tří dokumentárních filmů z let 1967-1969 (Respice finem, Ztišení a Císařští poddaní) studie analyzuje práci jejich autorů (Jan Špáta, Rudolf Adler, Jindřich Fairaizl) s "kulisami každodennosti" a (novým pojmem) "rekvizitami každodennosti" a to ve vztahu míře autentičnosti dokumentárního záznamu.