Abstrakt
Příspěvek se soustřeďuje na recepci ikonologické metody Erwina Panofského v československých dějinách umění na konci padesátých a začátku šedesátých let 20. století. Ukazuje, jak byla ikonologie chápána jako přirozené vyústění Geistgeschichte Maxe Dvořáka i jak byla pozitivně přijímána jako přístup, jenž umožňoval vidět v umění projevy zákonitostí marxisticky chápaného dějinného vývoje.
Tomuto přístupu vychází vstříc už sama kategorie vnitřního významu (intrinsic meaning), se kterou Panofsky přichází. Dílo chápané coby zhuštění "podstatných principů a postojů národa, období nebo třídy" se totiž na rozdíl od díla, které je výsledkem autonomního uměleckého vývoje, mohlo stát tématem nových marxistických dějin umění usilujících zároveň o překonání původního dogmatismu stalinistického období počátku padesátých let.
V prosazení těchto přístupů sehrála zásadní roli především generace mladých historiků umění prosazujících se v rámci oboru právě v této době (například Rudolf Chadraba, Jaromír Neumann, Karel Stejskal či Josef Krása). Příspěvek recipuje pozdější zahraniční kritiku ikonologického přístupu a ukazuje, že českou "marxistickou" ikonologii není nutné chápat jen jako popření původních ikonologických principů, ale v jistém smyslu spíše jako jejich naplnění.
V tomto směru pouze tak či onak chápaná marxistická filosofie dějin nahradila kontinuitu humanistických ideálů, jež chtěl učinit osou svého přístupu Erwin Panofsky. Tato pozorování pak slouží na závěr statě k úvahám nakolik někdejší ikonologické struktury a přístupy přežívají i v současných domácích dějinách umění.