Výzkum pocitu bezpečí se dlouho zaměřoval pouze na zkoumání strachu o sebe, neméně důležitý je ale i strach o jiné, tzv. altruistický strach, který se může na celkovém pocitu bezpečí významně podílet. Strach o jiné se zároveň pojí i s potřebou dohledu a kontroly nad těmi, o které se bojíme.
Příspěvek se tak zaměřuje na význam přeneseného, prostorově nepřítomného dohledu rodičů na strach jejich dcer, které se přestěhovaly z populačně malé obce do velkého vzdáleného univerzitního města. Prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů se studentkami prvních a druhých ročníků vysokých škol zkoumáme, jak se v průběhu tohoto období přechodu na vysokou školu proměňoval jejich pocit bezpečí a nebezpečí v novém prostředí, jak k jejich odchodu přistoupili rodiče, jak s nimi komunikují a jak na ně i nadále dohlíží.
Příspěvek ukazuje, jak silná je role rodičů v kontextu přenášení strachu o druhé na komunikační partnerky i jak u nich dlouhodobě přetrvávají neviditelné bariéry samostatného pohybu prostorem vytvořené přeneseným strachem jejich rodičů.