Abstrakt
Kapitola se zabývá vnímaným nebo prožívaným strachem ve veřejném prostoru, strachem z pohledu mladých žen, které se přestěhovaly z menších obcí na univerzitu ve velkých městech, založených na osmi polostrukturovaných rozhovorech s komunikačními partnerkami studujícími různé obory v Praze, Brně a Olomouci. Cílem příspěvku je představit způsoby, jak se komunikační partnerky vypořádají s tím, co vnímají jako strach a hrozbu.
Na základě jejich prostorové zkušenosti také zkoumá obecný vztah mezi pocity strachu a zážitky s prostorem. Empirická zkušenost komunikačních partnerek ukazuje, že ani rozsah dohledu, ani rozsah vnímaného strachu nejsou konsolidovány pouze v prostoru nebo čase.
Komunikační partnerky se nevyhýbají konkrétním místům nebo konkrétním časům, ale spíše konkrétním místům v konkrétních časech; jinými slovy, konkrétním situacím. Aby se snížil stupeň prožívaného strachu, komunikační partnerky používají strategie založené na rostoucí kontrole nad situacemi, ve kterých se nacházejí nebo ve kterých by se mohly nacházet.
V jejich vyprávěních lze identifikovat čtyři takové strategie: předání kontroly, neviditelnost, zviditelnění a útěk, které i přes to, že nejsou spojeny s konkrétními místy, mají hluboký geografický dopad. Jedním z takových dopadů, které chceme zdůraznit, a skrze které chceme konfrontovat empirické zkušenosti komunikačních partnerek s existujícími teoriemi ve veřejném prostoru, je schopnost těchto strategií poukázat na nelegitimnost ideálu univerzálního využití prostoru - tedy chybějící základ pro předpoklad univerzálního designu veřejného prostoru.