Příspěvek se věnuje nedostatečně prozkoumanému fenoménu tzv. národního klíče, který uplatňovali jugoslávští komunisté ve snaze důsledně prosazovat politiku bratrství a jednoty. Cílem textu je analyzovat na pozadí kulminujících se politických a hospodářských obtíží Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny v 80. letech prohlubující se kontrast v přístupech k řešení celosvazové krize mezi bosenskými komunisty, kteří se i na sklonku existence Titovy Jugoslávie řídili dosavadní národnostní politikou (tj. politikou bratrství a jednoty), a představiteli nově utvářených politických stran opírajících se o etno-konfesionálně podmíněný a exkluzivisticky laděný nacionalistický princip.
Stať se soustředí na rozbor modifikující se ústřední premisy poklidné existence Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny, tj. na proměnu chápání a uplatňování národního klíče a nezbytného konsensu v ústavních otázkách mezi třemi bosenskohercegovinskými národy v éře socialismu a v období po ukončení bosenské války v první polovině 90. let 20. století.