Abstrakt
Vytváří kapitalistická výrobní soustava principiálně takové společenské vztahy, ze kterých nutně vzniká fenomén sebevražednosti? Jak sebevražednost ohrožuje výrobu? Stávají se z důvodu tržní udržitelnosti současní vlastníci výrobních prostředků agenty emancipace člověka jako rodové bytosti? Je sebevražda komunistovým nástrojem dekonstrukce kapitalismu? Tyto otázky jsou obsahem zamyšlení nad recepcí fenoménu sebevraždy ve filozofii Karla Marxe, k němuž jako rukojeť využijeme Marxův raný spis "Peuchet k sebevraždě". Uvidíme, že Marx sebevraždu chápe jako bytostný projev kapitalismu, jako patologii plynoucí ze společenské nadstavby formované ekonomickou základnou, jež se opírá o soukromé vlastnictví.
V rámci tohoto přístupu se budeme zabývat fenomény odcizení a ztráty sebeurčení ústící ve vznik sebevražedných tendencí a dalších zdravotně i sociálně patologických jevů. Ve druhé části analyzujeme negativní důsledky sebevražednosti pro výrobní cyklus, které v kapitalistově optice představují podnikatelské riziko, kterému je třeba zabraňovat prostředky, jejichž východiska nápadně připomínají doktrínu tradičně prosazovanou socialistickým hnutím.
Tato východiska vykazují prvky kolektivismu a narušení monopolu tradičně chápaného soukromého vlastnictví jako jediného možného principu efektivního byznysu. Článek předkládá k zamyšlení tezi, zda lze prostřednictvím de facto tržního chování na trhu specificky vysoké úrovně dosahovat emancipace člověka jako rodové bytosti. V závěru zodpovíme otázku, zda je sebevražda komunistovým nástrojem zničení kapitalismu a zjistíme, že kapitalismus i komunismus mají společný zájem: živé lidi.