Abstrakt
Autor se zabývá duchovní péčí poskytovanou náboženskými společenstvími ve prospěch ozbrojených sil na území českých zemí od předehry k první světové válce v roce 1913 až do její likvidace komunistickou diktaturou na podzim roku 1950. Věnuje se působení českých a slovenských vojenských kaplanů v rakousko-uherské armádě a duchovních v československých legiích v Rusku a v Itálii.
Podrobněji se zabývá postavením kaplanů v armádě první československé republiky. Popisuje vlastenecké nasazení českých a slovenských vojenských kaplanů v době napadení Československa ze strany armády maďarských komunistů v roce 1919.
Zabývá se kladným vývojem duchovní péče v Československu od roku 1918 do roku 1939 a zvyšováním počtu a zlepšováním postavení kaplanů v československé armádě, a to katolických, evangelických i církve československé. Neopomíjí ani likvidaci duchovní péče v českých vojenských jednotkách po německé okupaci v roce 1939 a věnuje se působení československých vojenských duchovních za druhé světové války v armádách západních spojenců Československa.
Na závěr se dotýká obnovení duchovní péče v československé armádě v roce 1946, zejména aktivního podílu prezidenta Edvarda Beneše na této obnově. Nakonec líčí její pozvolné ubíjení po komunistickém puči z února 1948 a její úplnou likvidaci na konci roku 1950.