Abstrakt
Za vlastní reformaci bývá považována reformace v 16. století, nejprve německá, později švýcarská a dále jak se tyto různé typy (ve svých konfesích) projevily v různých evropských zemích, což mělo své specifika. Česká reformace se do obvyklého pojetí nevejde, není v ní nikde trojí sola: sola gratia, sola Scriptura a sola file, či alespoň v ní není explicitně. Německá věda od 19. století považuje Husa, jeho tzv. předchůdce a hlavně pak celou českou reformaci za před reformátory a předreformaci.
V polovině minulého století se pokusil Amedeo Molnár postavit model jiný: reformace je všude tam, kde byla snaha vrátit se k ideálu prvotní církve. Autorka článku posouvá snahy Amedeo Molnára a argumentuje ve prospěch jeho teze.