Abstrakt
Cílem tohoto textu je aplikace modelu úspěšnosti nových náboženských hnutí Rodneyho Starka na příkladu bábismu. Bábismus je náboženství, jež má kořeny v Íránu 19. století a jež je odvozováno od nauky Sajjída ʿAlího Muhammada, známého jako Báb.
Již krátce po svém vzniku získal bábismus téměř sto tisíc stoupenců. Ačkoliv má bábismus v současnosti odhadem zhruba tři tisíce stoupenců, nebyl tento rozdíl zapříčiněn masovou apostazí.
Jeho důvody je třeba hledat jinde. Součástí bábismu bylo totiž očekávání mesiášské postavy Toho, Jehož Bůh zjeví, za kterou se za necelých dvacet let po smrti Bába označil Bahá'ulláh, jehož nároky přijala většina tehdejších bábistů.
Bahá'ulláh ve svých textech explicitně navazoval na bábismus, reformoval některé jeho aspekty a v těchto reformách pokračovali i jeho potomci. Tyto reformy badatelé zpravidla interpretují jako vznik nového náboženství (bahá'ismu).
Protože změny, k nimž došlo v rámci Bahá'ulláhových reforem, byly kumulativní a pomalé, a v bábismu se plně nerozvinula autonomní žitá praxe, porozumíme dle mého názoru dynamickému poklesu počtu stoupenců bábismu a rychlému nárůstu stoupenců bahá'ismu tehdy, když vznik bahá'ismu budeme chápat jako reformu bábismu. Uznání Bahá'ulláha bábisty pak nelze považovat za konverzi nebo za odpadnutí od bábismu.
V textu se zaměřuji primárně na období, v němž bábismus získal nejvíce stoupenců (40. až 60. léta 19. století). Jako osa výkladu mi slouží Starkův model skládající se z deseti předpokladů, které postupně procházím a analyzuji, zdali bábismus splňuje tyto předpoklady či nikoliv.
V závěru práce podávám obraz bábismu na základě Starkova modelu a reflexi problémů s jeho aplikací spojených.