Abstrakt
Sekundární dyslipidemie vznikají v příčinné souvislosti s jiným onemocněním či působením faktorů vnějšího prostředí. Dle současných poznatků je evidentní, že i u tohoto typu dyslipidemie hraje důležitou roli genetické pozadí daného jedince, což dokládá například individuální vnímavost jedince k exogenní vlivům či životnímu stylu.
K sekundárním dyslipidemiím typicky řadíme dyslipidemie provázející nejrůznější endokrinopatie (nejčastěji hypotyreózu), diabetes mellitus, nefropatie, hepatopatie, autoimunitní onemocnění či abúzus alkoholu. Samostatnou skupinu pak tvoří, často málo diskutované, polékové dyslipidemie, např. vyvolané léčbou diuretiky, neselektivními betablokátory či imunosupresivy.
Fyziologicky narůstají hodnoty krevních lipidů a lipoproteinových částic během těhotenství. V případě záchytu jakékoliv dyslipidemie musíme vždy v úvodu vyloučit její možnou sekundární etiologii, která by vyžadovala kauzální léčbu.
Hypolipidemická léčba je pak indikována při přetrvávající dyslipidemii (i po zaléčení vyvolávající příčiny) u pacientů s vysokým či velmi vysokým rizikem fatální kardiovaskulární příhody. Volba hypolipidemické terapie pak závisí na charakteru dyslipidemie, potažmo její etiologii.