Publikace se zabývá pozicí díla emancipované autodidaktky a první lužickosrbské autorky Herty Wićazec (1819-1885) k etnickému modelu lužickosrbské kultury a interpretaci jejího díla, která se dostávala do rozporu s jejími vlastními výroky. Při interpretaci jejího díla je patrná snaha ztotožnit jej s jejím životním osudem.
V duchu apollinského kulturního modelu lužickosrbské kultury byla považována za "chudinku" (wobšudźena duša - Adolf Černý, noli-me-tangere - Jan Radyserb Wjela), která se z nešťastné lásky nevdala, a proto ani její texty nejsou optimistické. Nicméně i přes příslušnost k řemeslnické vrstvě dokázala intelektuálně předčit dobové folkloristní vlastenčení podobně jako v českých zemích Karel Hynek Mácha.
Až lužickosrbská badatelka Róža Domašcyna na sklonku 20. století klade oproti životnímu osudu důraz na autorčin životní postoj: "namakać formu lubosće, z kotrejž móže čłowjek žiwy być, kotraž přichilnosć a wobchowanje wosobinskeje dostojnosće wopřija." Dnes můžeme Wićazec prohlásit za představitelku lužickosrbského spiritualismu. Bohužel Wićazec neměla podmínky, aby se prosadila.
Jako mnoho autorek v první polovině 19. století zůstala uzavřena pod skleněným stropem nepochopení. Studie je doplněna rozsáhlým doprovodným (z velké části nepublikovaným) materiálem v podobě dostupných překladů do češtiny a originálu biografického románu.