Není thiazid, jako thiazid: proč při léčbě hypertenze preferenčně volíme thiazidům podobná diuretika?
Abstract
U většiny forem hypertenze se považuje retence sodíku a zvýšení extracelulárního objemu za jeden z hlavních patofyziologických mechanismů rozvoje vysokého krevního tlaku. Proto diuretická terapie, která zvýší natriurézu, může přinášet benefit velkému množství pacientů snížením jejich morbidity a mortality. (1) Historicky byly thiazidová a thiazidům podobná diuretika řazená do jedné skupiny, protože účinkují na stejný segment distálního tubulu nefronu.
Tradičně se předpokládá, že mají podobné účinky na snížení krevního tlaku, ale jak ukazuje Tabulka 1, jsou mezi nimi významné rozdíly v trvání účinku, účinnosti a odpovědi na dávku. Pojem thiazidová diuretika by měl být používán jen pro diuretika s bicyklickým benzothiadiazinovým jádrem (hydrochlorothiazid) a pro diuretika, která také účinkují v distálním tubulu, ale nemají bicyklické benzothiadiazinové jádro (jako je indapamid a chlorthalidon) by se měl používat název thiazidům podobná diuretika. (1)