V dubnu 1960 navštívila Milada Součková z amerického exilu Řím a básně inspirované pobytem v Itálii shrnula do své čtvrté sbírky Alla Romana, která vyšla v exilovém nakladatelství v Římě (1966). Pobyt v Římě měl pro Součkovou - exilovou básnířku a básnířku exilu - zcela zvláštní význam: byl pro ni nejen návratem do Evropy, ale především vitalizujícím návratem do světa-města kulturní paměti.
Architektura města zaujímá sice v Alla Romana dominantní pozici, ale Řím (a Itálie) je evokován také malířstvím (Poussin, Angelika Kaufmann, Bronzino, Canaletto ad.), přímými intertextovými citáty (Goethe, Chateubriand, Stendhal, Byron ad.) i nepřímými aluzemi (Ovidius, Vergilius, Dante ad.). Také v "římských" básních Milady Součkové tvoří minulost a přítomnost, reálné a imaginované obrazy, aktuální smyslová zkušenost a estetická reflexe navzájem se zrcadlící komplementární vztah.
Smyslový dojem vyvolává vzpomínku nebo iniciuje estetickou reflexi a intertextovou i intermediální účast jako dialog s cizími texty i obrazy. Město jako "palimpsest" a freudovský "zázračný zápisník" (Wunderblock), do něhož se otiskují zkušenosti, dojmy, vzpomínky.
Konkrétní architektura města, stopy minulých epoch, literárních děl i obrazů, proměněné do básnických obrazů, se estetickou inscenací v básnickém textu stávají znovu čitelnými. Tato poetologická strategie je zde tematizována na příkladu dvou básní: Torquato Tasso a U Via Appia.