Svět zvířat je vždy nahlížen z lidské perspektivy, oba světy jsou proto vzájemně propojené a neoddělitelné. Příspěvek si klade za cíl sledovat různé projevy antropocentrismu v češtině.
Zaměřuje se zejména na výrazy, které lidský a zvířecí prostor propojují a označují skutečnosti, jež mají své ekvivalenty na obou stranách. V češtině často existují dvě série jednotek označujících stejnou skutečnost - pro člověka a pro zvíře.
Odlišná slova použijeme např. pro označení částí těla člověka a částí těla zvířete (hlava, ústa X rypák, tlama, zobák), pro různé činnosti (jíst X žrát), zvuky (mluvit X skřehotat, mečet, kdákat) atd. Použijeme-li navíc primárně "zvířecí" výrazy ve vztahu k lidem, přinášejí s sebou výrazně negativní hodnocení.
Text je založen především na analýze českého slovníkového materiálu, uváděny jsou také příklady z folklorních textů.