Abstrakt
studie se pokouší z dílčích fragmentů zrekonstruovat, kriticky představit a do širšího historicko-sociologického kontextu zasadit celoživotně budovaný, srovnávací přístup Jaroslava Krejčího ke studiu dlouhodobých revolučních transformací. A to s důrazem na jejich civilizační dimenzi projevující se na úrovni vzniku, průběhu a výsledku revolučních procesů.
Jakkoliv Krejčí vypracoval také originální typologii revolučních procesů nebo teoretický model fází revolučního cyklu, tato studie se soustředí na mnohačetné civilizační souvislosti revolučních transformací. Krejčí si všímá civilizační podmíněnosti vzniku revolucí, některé civilizace totiž vzniku revolucí nepřejí, pro jiné je naopak silná revoluční tradice typická.
Krejčí si dále všímá rozdílu v průběhu a výsledcích tzv. západních a východních revolucí, přičemž opět hledá civilizační podmíněnosti v těchto rozdílech. Domnívá se přitom, že zatímco západní revoluce tendují k pluralitním režimům, ty východní naopak k režimům s vysokou koncentrací moci.
Nakonec se Krejčí zaměřuje na téma civilizačních transformací, ke kterým dochází v důsledku revolučních procesů, a to díky nové revoluční kombinaci starých a nových zdrojů a zejména zdrojů domácích a cizích. Studie ve své druhé části nicméně kriticky poukáže na Krejčího nedokončený civilizacionistický obrat při bádání o těchto revolučních transformacích.
Dále studie naznačí, jakým způsobem je téma civilizační dimenze revolučních procesů rozvíjeno v akademickém hlavním proudu dnes, především v pojetí historických sociologů Shnuela N. Eisenstadta, Johanna P.
Arnasona a Samuela P. Huntingtona.
Závěrečná diskuse pak hlavní Krejčího teze shrne způsobem, který zároveň poukáže na jejich heuristický potenciál při aplikaci na tzv. arabské jaro.