Abstrakt
Na příkladě Čech kniha ukazuje, že zřízení policejních ředitelství v hlavních městech habsburských zemích (Praha, Brno, Opava, Pressburg, Buda) v roce 1785 neznamenalo pouze jejich centralizaci a podřízení Vídni, projevující se pravidelným a formalizovaným reportováním. Policii, zejména tu veřejnou, pojímá jako součást administrativní teorie a především praxe, která své objekty, občany, producenty, konzumenty či cestující kontroluje, reguluje, kvantifikuje a sjednocuje, ale současně je do jisté míry vytváří a stimuluje jejich žádoucí jednání.
Na rozdíl od jiných správních úřadů byla policie v každodenn ím životě obyvatel měst více přítomná a viditelná, na rozdíl od justice zase musela principy, kterými se řídila, uplatňovat operativně a s ohledem na situaci. Policii jako jedné z nových státních institucí je věnována první rozsáhlá kapitola knihy.
Nesleduje jenom šíření "policejního modelu" ve střední Evropě a habsburské monarchii v 70. a 80. letech 18. století, ale také formování "policejního pohledu", tedy specifického způsobu zaznamenávání a komunikování sociální reality. Další kapitola se zabývá identifikací jednotlivců, ale také zpřehledňováním/ztransparentňováním a kontrolou sociálního prostoru.
Přes důraz na veřejnou roli policie nelze na přelomu 18. a 19. století samozřejmě opomenout ani její státněbezpečnostní úlohu. I příslušná kapitola se však soustředí na to, jak jednotliví úředníci, od místních po šéfa zemské vlády, dohlíželi na veřejný klid a pořádek, sledovali jeho potenciální ohrožení a na tomto základě je "odhalovali" a iniciovali policejní akce.
Celou knihu provází nejen konstruktivistický přístup a produktivní (a nikoliv represivní) pohled na policii, ale rovněž otázka, zda policejně-administrativní praktiky paradoxně nepřispívaly k vytvoření emancipovaných a před státem potenciálně rovných občanů. Některá policejní a správní opatření byla v druhé polovině 18. století zaváděna s explicitní poznámkou, že se vztahují na všechny osoby bez rozdílu jejich sociálního postavení ("ohne Unterschied des Standes").
Po roce 1801 se tak teoreticky měli stejným pasovým a identifikačním procedurám podrobovat například všichni cestující, překračující rakouské hranice. Stejná ohlašovací pravidla měla také platit pro všechny osoby, zdržující se přechodně ve městech.
Nárok na rovné úřední zacházení ale přesto zůstával spíše deklarativní. Policie někdy nevěděla, jak se k urozeným či známým osobám, přistiženým při nepovoleném jednání, chovat a musela žádat o radu své nadřízené.
Jindy úřady podrobení se týmž procedurám po osobách vyššího postavení vůbec nevyžadovaly (a pokud to udělaly, budilo to leckdy naopak údiv). Rovnost obyvatel před úřady se stále plně neprosadila.
Urozené osoby, které vykonávaly veřejné funkce, měly jít na jednu stranu v dodržování norem příkladem, na druhou stranu však panovala obava, že by jejich případné potrestání podkopávalo autoritu úřadů a společenský řád. I pokud ale připustíme, že administrativní reformy včetně policejních alespoň hypoteticky či diskurzivně otevíraly "procedurální cestu" k nové, občansky rovné společnosti, je možné se ptát, zda stavovskou paternalistickou vrchnost pouze nenahradila "tyranie neosobního státu", trhu a úřední zvůle, jak tvrdí mnozí kritici modernity.
Ani když se na ně nebudeme dívat retrospektivně prizmatem všech jejich (domnělých) důsledků, nemůže být hodnocení osvícenských reforem bez rozporů. Právě v habsburské monarchii byly prosazovány shora a ne vždy citlivě; na jejich dopad si ovšem často stěžovali především držitelé dosavadních stavovských privilegií.
Reformy byly vedeny snahou zvýšit vojenský a hospodářský potenciál země, ale tato biopolitika vedla i ke zlepšování životních podmínek obyvatelstva. Povinné školství mělo sice vychovat poslušné občany, vojáky, výrobce a konzumenty, ale jak samotná alfabetizace, tak například rozvoj médií a obecně veřejného prostoru měly také emancipační dopady.
Totéž platí i pro "Polizeiwissenschaft" v praxi, tedy nejen policejní, ale státní správu v nejširším slova smyslu. Jakkoliv zachovávala majetkové a statusové rozvrstvení společnosti, vedle bezpečnosti majetku a cti bylo v úřední praxi nejvyšší hodnotou zachování života a zdraví.
Nevedlo to jenom k rozvoji první pomoci a požární ochrany, ale například také k záchranám sebevrahů, které by přitom bylo možné označit také za státem podněcované zasahování do autonomního lidského rozhodnutí. Jak na to již mnohokrát poukázala literatura, správní praktiky jako např. identifikace konstituují objekty státu, tedy občany, a umožňují koordinaci a organizaci velkých společností.
Mít státem uznanou a stvrzenou identitu dává takovým objektům v rámci těchto společností nejen možnost, jak být chráněn a jak se domoct se pomoci, ale také jak smysluplně jednat a tyto společnosti ovlivňovat.