Cílem kapitoly je představit koncepci vůdcovské demokracie podle Maxe a Alfreda Webera a přiblížit její recepci v české sociologii meziválečného období. Nejprve je koncepce vůdcovské demokracie rekonstruována podle výroků M.
Webera zejména ve spisech Parlament a vláda v nově uspořádaném Německu, Politika jako povolání a Hospodářství a společnost. Pojem vůdcovské demokracie je paradoxní tím, že má znamenat antiautoritářskou reinterpretaci charismatu, charisma je však vždy základem autority.
Empirickou podobu vůdcovské demokracie představuje plebiscitní demokracie a její nejrůznější historická ztělesnění jako revoluční diktatury nebo bonapartismus. Ve výkladu je věnována pozornost také německé diskusi na téma, zda koncepce vůdcovské demokracie a Weberova podpora přímé volbě hlavy státu sehrály během 20. a 30. let XX. století významnou roli v utváření intelektuálního zázemí příznivého přijetí vůdcovského principu v nacionálním socialismu.
V protikladu k této tezi zdůrazňuje předložená interpretace sice elitářský, ale současně autenticky demokratický charakter vůdcovské demokracie. K podobnému závěru dospívá také výklad o koncepci vůdcovské demokracie zastávané jedním z předních liberálů výmarské doby Alfredem Weberem, který na rozdíl od svého bratra Maxe Webera vůdcovskou demokracii spojoval spíše s kompetencí než s charismatem.
V meziválečném Československu weberovská koncepce vůdcovské demokracie ovlivnila Jana Mertla, který byl ve 30. letech jedním z obhájců přímé volby československého prezidenta. Vůdcovská demokracie a s ní úzce spojené téma výběru schopných politických osobností sehrály důležitou úlohu také v politické sociologii Heinze Otto Zieglera.
V Zieglerově rané práci z 20. let o politickém systému Německa je koncepce vůdcovské demokracie v pojetí ovlivněném Alfredem Weberem základem pro obhajobu poměrného volebního systému. Úvod a závěr kapitoly poukazuje na zásadní přínos Miloše Havelky k recepci Weberovy sociologie v českých sociálních vědách.