Předmětem logopedické intervence se v posledních letech stále více stává problematika neurogenních poruch komunikace v rámci dospělého a seniorského věku, které zahrnují poruchy na bázi postižení individuálního jazykového systému, narušení motorické realizace řeči, poruchy primárních funkcí orofaciálního traktu a v neposlední řadě také kognitivně-komunikační poruchy. Všechna tato narušení, často ve spojení se závažnými omezeními tělesné hybnosti, výrazně limitují možnosti zapojení dotčených osob do společnosti.
Předkládaný příspěvek si klade za cíl alespoň stručně představit problematiku logopedické intervence u osob s poruchou polykání v následné péči a prostřednictvím kazuistiky seniora s dysfagií upozornit na hlavní úskalí, se kterými se kliničtí logopedi a jejich pacienti v následné péči setkávají.