Abstrakt
Pláč Jeremjášův je text mudroslovného typu, který představuje teologickou reflexi exilu, neboli hledání způsobu, jak a) ve vyhnanství zahlédnout stopy skrytého Božího působení; b) se vyrovnat s Božím soudem, tj. s Bohem působícím národní katastrofu; c) toto stigma proměnit v hodnoty, díky nimž lze exil přežít a z nichž lze dále v exilu žít; d) klíčovou zkušenost (Jr 16,14-15. 23,7-8) předat (sdílet). Pláč Jeremjášův tedy popisuje zápas s následky svých hříchů, neboli zápas o schopnost nést Boží soud a vrátit se k Bohu.
Je to hledání východiska, které se děje formou zápasu s nepřízní. "Pláč je výsledkem reakce na katastrofu 586 s využitím prostředků náboženské tradice a na jejím pozadí". Současně je to text, který má ambice měnit perspektivu, tj. souřadnice posluchačova vnímání Boha (narušit přirozený, tj. náboženský a mechanický obraz Boha).
Narušuje úmyslně myšlenkové stereotypy a provádí dekonstrukci tradičních náboženských paradigmat. Pláč Jeremjášův proto nelze vykládat z pozice nezávislého pozorovatele, tj. pouhou racionální analýzou textu.
Porozumění textu, který je založený na osobním svědectví, proto předpokládá určitou míru sdílení ze strany posluchače, tedy osobní vstup do textu a prožití slyšeného. Proto i výpověď o zvěsti textu bude do jisté míry osobním (tedy subjektivním a individuálním) svědectvím o participaci na utrpení, které je následkem uvědomění si hříchů.
Ambicí textu totiž není informovat o minulém utrpení, ale napomoci posluchači / čtenáři uvědomit si roli utrpení jako cesty k vnímání blízkosti Boha (protrpět se k Bohu). Krize totiž není překonatelná pouhou racionální analýzou událostí (jejich příčin), ale akceptováním utrpení jako formy Božího řízení událostí (Boží spravedlnosti), či spíše vystavením se Božímu soudu a prožitím utrpení, které vede k sebereflexi, jež pak ústí k odevzdání se do Božích rukou.