Abstrakt
Studie se zabývá proměnou postihu sebevraždy na jihočeských dominiích Eggenbergů/Schwarzenbergů a Černínů v předosvícenském, resp. předjosefínském období let 1675-1780. Materiálovou základnu tak poskytly fondy velkostatků uložené ve Státním oblastním archivu v Třeboni, v pobočkách Třeboň, Jindřichův Hradec a Český Krumlov.
Sebevražda představovala až do osvícenství těžký zločin, který zahrnoval postih "duchovní" podle principů kanonického práva (zákaz řádného církevního obřadu, zákaz spočinutí v posvěcené půdě, zákaz zádušní mše i přímluvných modliteb) i postih "tělesný", spojený s ukládáním těla do neposvěcené půdy, podle zákona zpravidla na místo "potupné" (popraviště, mrchoviště, hnojiště). Praktiky, které toto ukládání doprovázely (spálení těla a předmětů, které je obklopují, utětí hlavy,...), často upomínají spíše na prvky kontaktní magie (= nečistota) či ochranné magie (proti revenantům či vampýrům).
V českých zemích předosvícenského období byla kriminalizace sebevraždy zakotvena v zákoníku Koldínově (1579) a následně v Constitutio Criminalis Josephina (1708) a Constitutio Criminalis Theresiana (1768/1770). Postupná dekriminalizace de iure začínala vyloučením potupných praktik v josefínském trestním zákoníku (1787), pokračovala dekriminalizací na pouhý policejní přestupek (1803), než došlo k dekriminalizaci úplné (zákon z roku 1850).
Všechny právní předpisy však striktně rozlišovaly mezi "skutečnou" sebevraždou spáchanou "se zlým úmyslem" (včetně sebevraždy z "bezbožného zoufalství") a sebezabitím zapříčiněným šílenstvím či melancholií, které bylo beztrestné. Na více než stovce případů z let 1675-1780, které byly vyšetřovány příslušnými vrchnostenskými soudy (patrimonial courts?), jsem se pokusila vyčíslit poměr mezi skutečně "odsouzenými" a osvobozenými sebevrahy a poukázat na jasnou tendenci vrchnostenských soudů záměrně interpretovat sebevraždu jako důsledek "narušené mysli", což v průběhu 18. století vedlo k postupnému oslabování represe.
Toto oslabování represe se projevovalo i v ústupu potupných rituálů doprovázejících "odklízení" a pohřbívání těla, které můžeme interpretovat jako projev šíření hygienických principů, ale i rostoucího odporu (přinejmenším) vzdělanějších vrstev vůči vystavování mrtvých těl, oslabování kategorií "čistého"/"nečistého" a zjevně i růstu určité sociální empatie. Studie analyzuje také postoje, které k sebevraždě zaujímaly různé instance, které se účastnily vyšetřování - na jedné straně exponenti světské moci, tedy nižší jurisdikce (město se soudní pravomocí) a vrchnostenská kancelář, případně i pražský apelační soud, na straně druhé pak reprezentanti moci církevní - místní faráři a následně vzdálená arcibiskupská konzistoř, ale také svědkové a lidé ze sousedství, a snaží se ukázat, že dekriminalizace "de facto" probíhala i vertikálně (vrchnosti jsou zpravidla shovívavější než církev, nejnesmiřitelnější postoj zaujímají prostí poddaní).
Předmětem zájmu byly dále i obranné strategie pozůstalých (jak dokázat sebevrahovu "nevinu", tedy jak prokázat "šílenství"), strategie církevních představitelů při povolování církevního pohřbu a chování místní komunity (odmítání přítomnosti sebevraha - strach z duchů, ale i z neúrody apod.)