Abstrakt
Teoretické uchopení slovní zásoby stálo ve srovnání s uchopením jiných jazykových rovin poněkud ve stínu zájmu českého funkčněstrukturního přístupu. Jedním z nejinspirativnějších textů v této oblasti je studie Igora Němce Systémové pojetí slovní zásoby (1970, přetištěno 2009; navazuje na studii J.
Filipce z r. 1966), která ukazuje aplikaci triády neperiferní lexikální jednotka před vnitřní hranicí periferie - periferní LJ - neperiferní LJ za vnější hranicí periferie při popisu staročeské slovní zásoby. Němcovo rozpracování příslušnosti LJ za vnější hranicí periferie k jiným systémům jazyka nebo do oblasti individuálního užití je podle mého názoru inspirativní i při hodnocení jednotlivých výrazů aktuálního, ba nejaktuálnějšího jazyka co do jejich spisovnosti (zde se nelze vyhnout poznámce, že tradiční termín užívám volně, souhrnně a se zřetelem k novější literatuře).
V příspěvku ukazuji na jednotlivých příslovečných spřežkách a germanismech, jak je možné nastíněný systém pojmů využít k zpřesnění a objektivizaci dílčích hodnocení, mj. v aktuální lexikografické praxi.