Abstrakt
Tato kniha se snaží nastínit prostor představ o těle, který se ukazuje v staroseverské literatuře. Podrobně jsou analyzována dvě témata, jež se představ o těle úzce dotýkají: somatické projevy emocí a proměna podoby (hamr), přičemž semantická analýza kořene ham- představuje těžiště knihy.
Ze somatických projevů emocí jsou rozebírány obecné psychosomatické příznaky jako únava či změna barvy pleti, otoky, bolest očí a smrt z psychického důvodu. Při tom nalézáme případy, kdy se mentální a fyzická oblast prolínají a kde hranice mezi nemocemi s emocemi není zřetelná, i ty, kde jsou obě oblasti již více či méně odděleny.
Emoce tak lze v mnoha kontextech chápat jako fyzické prožitky. V oblasti jevů spojených se změnou podoby je analyzováno sématické pole kořene ham-, a to rozborem kontextu všech nalezených výskytů tohoto kořene v staroseverské literatuře.
Vývoj významu kořene ham- je sledován dále ve středověkých baladách a novodobé islandštině. Ve středověkém materiálu se ukázaly tři velké tematické okruhy - změna podoby související s letem, s bojovou extází a změna mágů.
V jejich rámci jsou pak jednotlivé výskyty analyzovány v kontextu daného díla i jeho žánru a utříděny na ose od těch, kde je podoba myšlena holisticky, po ty, kdy je rozlišena na podobu těla či duše. Kromě těchto hlavních témat je zmíněn proces změny vztahu člověka a zvířete v germánském prostředí a proměna skaldských opisů jednotlivých částí těla.
Staroseverské prameny tak ukazují svou vysoce heterogenní povahu a v otázce propojení těla a duše v nich najdeme širokou škálu představ. Dobu zápisu textů, 12. - 14. století, lze tedy z pohledu představ o těle vidět jako dobu přechodu.
Najdeme zde pojetí předkřesťanské, v kterém člověk není chápán rámci polarit těla a duše: zvířecí i lidská podoba patří k mocnostem daného protagonisty a emoce mají zároveň psychickou i tělesnou složku, přičemž jedna není důsledkem druhé. A zároveň s tím jsou ve staroseverském prostředí absorbovány lékařské a křesťanské úvahy z kontinentální Evropy a ve vernakulárních textech se vyskytují situace, které jsou ilustrací středověkých humorálních teorií či kde se pracuje s představou vnější podoby odlišné od podstaty protagonisty.
Tento proces oddělování vnitřku a vnějšku ukazujeme také pomocí teorie kognitivní lingvistiky, konkrétně na procesu přechodu od idiomů založených na tělesné zkušenosti k literárním metaforám, kdy už tvrzení o fyzičnosti emocí či o proměně ve zvíře nebyla vnímána doslovně.