Abstrakt
Při vzájemné konfrontaci Merleau-Pontyho a Lévinase můžeme buď stranit Lévinasovi a tvrdit, že Merleau-Ponty obhajoval "ontologii anonymního bytí" a nedokázal rozpoznat etický význam asymetrických setkání, nebo můžeme - spolu s Merleau-Pontym a některým jeho interprety - odmítnout takové uvažování, v němž je druhý "naprosto oddělný od nás a fetišizovaný ve své vnějškovosti." V tomto pojednáním líčím kontrast dvou filosofů jako roztržku mezi filosofií, která považuje jinakost za zásadně vnější, a filosofií, která chápe jinakost jako zároveň vnitřní i vnější. Zatímco u Lévinase "idea nekonečna" a pojem "radikálního oddělení" představují druhého jako někoho, kdo vpadá zvnějšku, Merleau-Pontyho fenomenologie transformativních zkušeností ukazuje, že jinakost druhého stojí vždy ve vztahu k naší vlastní jinakosti.
Jinakost druhého tak odkazuje k tomu, že já sám se mohu stát jiným, a že ostatně nikdy plně nevlastním sám sebe. Z tohoto pohledu Lévinasova idea Stejného ztrácí opodstatnění, a spolu s ní i představa o naprosté vnějškovosti.