Studie se zabývá problematikou proměny vnímání dobrovolné smrti a způsobu zacházení se sebevrahovým tělem v průběhu 18. a v první polovině 19. století. Na základě rozboru pramenů legislativní povahy (trestních zákoníků, guberniálních, dvorských a císařských patentů, dekretů a nařízení) je mapována proměna přístupu státu k sebevraždě a její postupná dekriminalizace.
Důležitou linkou práce je analýza transformace moci ve vztahu k sebevrahům, jež se odehrála na pozadí nově nastupujícího medicínského vědění, které v 18. století začínalo prolamovat zažitá tabu týkající se lidských těl. Stát a lékaři vytvářeli pevné pouto, do středu jejich zájmu se dostalo (nejen sebevrahovo) tělo, jež se stalo prostorem pro rozehrávání spletitých mocenských vztahů.
Lékaři díky novým medicínským poznatkům a zásahům státu pronikali do mrtvých těl sebevrahů, v nichž na základě zkoumání biometrických (dis)proporcí hledali příčiny sebevražedného jednání. Lékařské zprávy z provedených obdukcí, které byly určeny do rukou úředních instancí, začaly mít nemalý vliv na rozhodnutí o místě posledního spočinutí sebevrahova těla.