Abstrakt
Úvod: Současná úroveň informačních a komunikačních technologií vede k dramatickému rozšiřování využití a výzkumu telemedicínských metod (TM) v přednemocniční neodkladné péči (PNP). Cíl: Práce představí souhrn novinek, možností, včetně vlastní zkušenosti ze Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje (ZZS KVK) a nastíní budoucí možné směřování využití TM.
Metodika: V databázi Pubmed byly aktivně vyhledávány recentně publikované práce na toto téma. Vzhledem k jejich nehomogenitě a zásadní metodologické odlišnosti byly nalezené práce hodnoceny bez konkrétní systematické metodiky, ale pouze dle kritérií aktu álnosti, relevance či zajímavosti pro prezentaci v tomto souhrnu.
Současně jsou komentovány výstupy z projektů technické proveditelnosti realizovaných na ZZS KVK v letech 2016–2019, které měly za cíl využití stávajících, běžně využívaných technologií v PNP pro audiovizuální konzultace lékaře s výjezdovou skupinou rychlé zdravotnické pomoci na místě zásahu. Výsledky: TM v různých podobách je v PNP ve světě i ČR již využívána a zkoumána.
Může se již opřít o celou řadu publikovaných pozitivních výsledků. TM je využívána zejména u pacientů s akutním koronárním syndromem nebo cévní mozkovou příhodou.
Stran péče o traumata jsou dostupné dílčí výsledky. Audiovizuální TM asistence u traumat byly poskytovány výjezdovým skupinám, kdy cílem bylo provedení některého úkonu (perikardiocentéza, thorakostomie, intubace, popáleniny, provádění ultrazvukového vyšetření).
Popsané slibné výsledky byly bohužel dosaženy především v simulacích, méně však byla očekávání naplněna v běžných klinických podmínkách PNP. Zajímavější je situace při všeobecném využitím TM v PNP.
Nejrozsáhlejším TM programem je výzkum TM v Houstonu zaměřený na aplikaci audiovizuálních konzultací u výjezdů s nízkou klinickou závažností respektive naléhavostí. S ohledem na místní podmínky došlo k významnému zkrácení doby výjezdu RZP, zejména díky konzultaci lékaře a doporučení alternativního transportu pacienta na urgentní příjem.
Při ověřování technické proveditelnosti TM na ZZS KVK za využití stávajících technologií (výjezdový tablet a mobilní telefon), je patrné, že dominantní směr rozvoje TM asistencí bude právě v případech s nižší naléhavostí či diagnostické nejistotě. Závěr: Přes veškeré technické limitace lze považovat TM za podobor, který díky svému dynamickému rozvoji bude individuálně či systematicky stále více pronikat i do práce v PNP.
Skutečně relevantní data získaná prospektivními a randomizovanými studiemi jsou dostupná zatím zejména v urgentní kardiologii a neurologii. Obecné a široce mezioborové využití audiovizuálních přenosů v PNP je technicky snadno proveditelné a implementovatelné, nicméně dosud se jedná o velmi nesystematicky zkoumanou oblast, ve které je třeba nastavit výzkumné otázky a metodiku sběru dat pro správné směřování budoucího využití.