Abstrakt
Cílem této stati je hledání nových interpretačních přístupů k legendě o svatém Prokopovi Sláva svatoprokopská (1662) Fridricha Bridela a k české hagiografii raného novověku vůbec. Navzdory intenzivnímu zájmu o F.
Bridela, považovaného za jednoho z hlavních představitelů českého literárního baroka, totiž literární dějepisectví jeho Slávě svatoprokopské dosud téměř nevěnovalo pozornost. Zřejmě největší překážkou při interpretaci tohoto Bridelova textu bylo, že nejde ani o originální autorský výkon ve smyslu novodobé estetiky génia, ani o počin zajímavý z hlediska dějin editování či textové kritiky (Bridel neusiloval o zpřístupnění některého středověkého hagiografického textu v intencích bollandistů).
Co tedy může literární historii zajímat na hagiografickém textu, který záměrně vznikl jako kompilát z mnoha starších i soudobých textů a téměř programově chtěl "pouze" opakovat? Možné východisko se nabízí v docenění kompilace jako jedné ze základních praxí literární tvorby v předmoderní době, jejímž úkolem bylo shromáždit vědění roztroušené v různých textech, smysluplně ho uspořádat a zpřístupnit v kondenzované formě v rámci jediné knihy, a tak umožnit rychlý a snadný přístup k výrokům autorit. Kompilace náleží k textovým postupům cíleného nakládání s literárními projevy minulosti, připomínaje, že literární produkce v sobě obsahuje též rozměr přepisování již existujících textů, a může být i výsostně tvůrčím aktem.
Sláva svatoprokopská je sice textem zdůrazňujícím přejímání, její vztah k citovaným textům ovšem není jednoduše opakující a stvrzující textovou návazností, nýbrž je mnohem složitější: textové opisování v ní není spojeno jen s (komentujícím) dopisováním, přejímané se zároveň mnohdy radikálně odlišně rekontextualizuje, transformuje a přepisuje. Studie se toto tvořivé nakládání s převzatým textovým materiálem a vůbec komplexitu intertextových vazeb Slávy svatoprokopské pokouší blíže představit, a to včetně analýzy Bridelem užitých excerpčních, reduktivních a komprimačních technik i selekčních kritérií.
Naším cílem tedy nebylo pátrání po tom, co může Sláva svatoprokopská vypovědět o historické osobě prvního opata Sázavského kláštera, nýbrž co (vše) vypovídá o českém katolickém hagiografickém diskursu 60. let 17. století, jaké ideály se v tomto textu do sv. Prokopa projikují a jaké významy jsou mu připisovány i jaké textové strategie se k tomu používají, a v neposlední řadě jak se tento text vztahuje k (literární) minulosti, jaké významy se v něm připisují (českému) středověku.
A jelikož Bridelova kompilační technika literární tvorby nebyla ve své době nijak ojedinělá, pokouší se tato stať zároveň nabídnout funkční nástroj k analýze české hagiografie, resp. české náboženské prózy 17. a 18. století vůbec.