Abstrakt
Vzdělávání osob se zdravotním postižením prošlo v posledních zhruba třiceti letech značným vývojem. Skupina žáků a studentů s postižením sluchu představuje heterogenní a nesnadně definovatelnou část populace.
Omezení či absence sluchového vnímání brání této skupině v optimálním vzdělávání v národním (tedy českém) jazyce. Nynější akceptace znakového jazyka jako přirozeného jazyka neslyšících znamená pro mnoho osob podstatný krok kupředu.
Teoretický a legislativní vývoj, uskutečněný v této oblasti v posledních desetiletích, však nutně nemusí odrážet praktickou stránku této problematiky. Předkládaný příspěvek se zaměřuje na teoretický i praktický vývoj, kterým prošlo vzdělávání žáků a studentu se sluchovým postižením na území České republiky. Časově se soustředí zejména na období po roce 1918, podrobněji pak na posledních třicet let.
Text reflektuje proměny ve studijních a pracovních možnostech této minoritní skupiny populace.