Abstrakt
V textu vycházím z konceptu "přenosu rituálů" (Ritualtransfer), analytického rámce rozpracovaného pro výzkum kontextuálně podmíněných proměn rituálů. Tento rámec kriticky rozvíjím, uvádím některé metodologické problémy s ním spojené a následně jej aplikuji na mandejské rituály.
Při popisu a analýze přenosu mandejských rituálů se zaměřuji primárně na irácké mandejce. Na pozadí proměn Iráku ve 20. století se zabývám vyjednáváními o rituálech vedenými v komunitě v 70. a 90. letech 20. století.
V dalším kroku porovnávám mandejskou rituální praxi ve 30. letech 20. století - před změnami, jimiž komunita později prošla - se situací v 70. a 90. letech 20. století a následně s rituální praxí v diaspoře. Při popisu a analýze rituální praxe v diaspoře vycházím primárně z vlastních terénních výzkumů.
Cílem textu je ukázat, zda a jak se mandejské rituály proměňovaly v průběhu 20. a 21. století v kontextu společensko- politických změn a vnitřní (tj. v rámci Iráku) a vnější (tj. zahraniční) migrace. Souhrnně lze k přenosu mandejských rituálů říci následující: 1) V kontextu urbanizace a modernizace Iráku ve 2. polovině 20. století se mandejská komunita proměnila tak zásadním způsobem, že i změny v oblasti rituální praxe, k nimž došlo v Iráku, jsou radikálnější než proměny, k nimž došlo v souvislosti s přesunem do diaspory.
Migrace přinesla (přesněji: prohloubila) především roztroušenost jednotlivých obcí či rodin a s ní absenci rituálních prostor a kněží, nicméně zásadní změny v rituální praxi nastaly již v Iráku. 2) Změny mandejských rituálů jsou změny iniciované "zdola", tím myslím, že jsou výsledkem iniciativ aktivních laiků podpořených kněžími nakloněnými reformám. Proto není překvapivé, že změny bylo možné konstatovat v souvislosti s rituály, jichž se přímo účastní laici (maṣbuta, svatební rituál a rituály spojené s úmrtím), zatímco rituály, jež se odehrávají bez laiků nebo se laiků netýkají, zůstaly beze změn.
Rituální hostiny masiqta konané ve prospěch zemřelého jsou tak organizačně i pro laiky cenově náročné, že jsou prováděny jen výjimečně. 3) V navázání na předchozí bod je třeba korigovat obraz mandejské rituální praxe sugerovaný západním bádáním: mám na mysli výklad, který rituální praxi mandejců vykládá ve schématu: každou neděli mandejci opakovaně absolvují rituál maṣbuta a při úmrtí mandejce se koná rituál masiqta. Jak je patrné z předchozího výkladu, absolvuje mandejec maṣbuta zpravidla jen párkrát za život a rituál masiqta je při úmrtí mandejce obvykle nahrazen jednoduššími rituálními hostinami. 4) Procesy změn nejsou jednosměrné.
V 70. a 80. letech 20. století byla v Iráku patrná tendence krácení a zjednodušení rituálů. Taková zkrácená podoba byla dle dostupných pramenů považována za normativní.
V 90. letech 20. století bylo možné zaznamenat snahy o setrvání (někdy navrácení) původní podoby rituálů. I tuto "konzervativní" tendenci lze uvést do vztahu s kontextem, totiž opětovným příklonem většinové irácké společnosti k islámu, datovatelným zhruba do 80. let 20. století.
V současnosti se lze setkat jak se snahami o modernizaci, tak i s důrazem na setrvání původní podoby rituálů, jež se týká i výlučného provádění rituálu maṣbuta v řece.