Abstrakt
Plicní hypertenze je syndrom charakterizovaný zvýšením krevního tlaku v plicnici. Provází řadu stavů, které zahrnují široké spektrum od běžných onemocnění srdce a plic až po relativně vzácně se vyskytující primární postižení plicních cév.
Klinický zájem o onemocnění plicní cirkulace byl až do druhé poloviny 20. století nevelký a nedostupnost účinné terapie napomohla další marginalizaci této problematiky. Za určitým probuzením zájmu stál až zvýšený výskyt primární plicní hypertenze (dnes označovaná jako plicní arteriální hypertenze) v 60. a 70. letech 20. století v souvislosti s užíváním některých anorektik.
Tato situace byla popudem k pořádání prvního světového sympozia o plicní cirkulaci pod patronátem Světové zdravotnické organizace v roce 1973 v Ženevě. V následujících desetiletích byly zaznamenány významné pokroky v poznání patofyziologie plicní hypertenze, včetně genetiky.
V léčbě plicní arteriální hypertenze (PAH) se stala standardním přístupem specifická farmakoterapie. U chronické tromboembolické plicní hypertenze (CTEPH) byla akceptována jako etablovaná léčebná metoda volby plicní endarterektomie (PEA).
Právě rozvoj účinné terapie obrátil opět k problematice onemocnění plicní cirkulace zájem kliniků.