Abstrakt
Článek se zaměřuje na otázku vícejazyčnosti v poezii psané v exilu nebo exil reflektující. Po krátkém teoretickém úvodu se článek věnuje české exilové poezii po roce 1948, v níž lze konstatovat několik základních vztahů k jazyku.
Jejich popis začíná u vnímání dalšího jazyka jako cizího (u Jany Borové, Jaromíra Měšťana). Dalším typem je druhý jazyk, který nemusí být nutně jazykem exilového prostředí (italština jako jazyk kultury u Milady Součkové), a konečně může jít o pokus ovládnout více jazyků v jedné básni (I.
Blatný), jako by básník sám hovořil více jazyky. Závěrečná část článku se zabývá koncepcí Ursprache jako pole konstituce subjektu (Věra Linhartová).