Abstrakt
Cílem této studie je analyzovat vnější faktory a mechanismy, jež vedly k destabilizaci jordánské monarchie v prvním období vlády krále al-Ḥusajna, jenž nastoupil na trůn v květnu 1953. Jordánsko se záhy dostalo do orbitu arabské politiky, kterou formoval egyptský prezident ʽAbd an-Nāṣir po svržení monarchie.
Ukončení britské okupace Egypta, suezská krize a válka v říjnu 1956, sjednocení Egypta a Sýrie v únoru 1958, jakož i svržení monarchie v Iráku v červenci 1958 inspirovaly jordánské politiky a důstojníky. O tom svědčila jordánská krize od propuštění generála Glubba z čela Arabské legie v březnu 1956, přes vytvoření levicové vlády v říjnu 1956 a pokusy o převrat v dubnu 1957.
K další destabilizaci došlo v souvislosti s aktivizací palestinského n árodního hnutí a založením Organizace pro osvobození Palestiny v červnu 1964. Jordánsko bylo zataženo do šestidenní války v červnu 1967, jež skončila izraelskou okupací Západního břehu Jordánu.
Radikální složky palestinského hnutí odporu vytvářením "státu ve státě" ohrozily územní celistvost Jordánska i monarchii samotnou. Střet mezi palestinskými partyzány a jordánskou armádou vyvrcholil v jordánské občanské válce v září 1970 a v červenci 1971, jež skončila odchodem OOP do Libanonu.
Hāšimovská monarchie obnovila svou plnou svrchovanost nad východním břehem Jordánu.