Abstrakt
Příspěvek se zabývá otázkou, jakou roli sehrává paměť v literárních textech, které se odehrávají na onom světě a pojednávají o životě po smrti (Atwoodová, Hodrová, Kasack, Kehlmann, Maronová, Matheson, Nadolny aj.). Dokládají, že vzpomínky nejen uchovávají kontinuitu životních příběhů i po smrti, ale sehrávají zásadní roli při proměně postav, konstrukci jejich posmrtného vzhledu (velmi důležitý je v této souvislosti motiv těla a jeho prožívání) a při utváření podoby onoho světa - zásvětní místa jsou metaforickým vyjádřením stavu vědomí.
Paměť zůstává pevně ukotvena v prostoru, zejména ve struktuře budov, přitom právě v architektuře probleskují změny času: budovy absorbují a zároveň odrážejí lidské myšlenky, vzpomínky, sny a energie. V zásvětí se postavy rozpomínají na svůj život, symbolicky se tam probouzí to, co už je mrtvé.
Paměť tedy formuje i uchovává identitu postav po smrti, neboť nic jiného než vzpomínky si ve většině děl na druhý břeh nemohou vzít. I když vzpomínky na uplynulý život obyčejně postupně blednou a většinou žije jen to, co postava v zásvětí právě pociťuje, jak je tomu kupříkladu v dílech Jahnna, Kasacka a dalších, přesto se ukazuje, že ani zásvětní stíny paměť nikdy úplně neztrácejí a důležitým momentem je rozpomínání.