Na přelomu 19. a 20. století prošla Praha bouřlivým architektonickým rozvojem, který byl odrazem různorodých dobových ambicí i hluboké proměny, jež se v chápání jádra města a jeho role odehrála. Pozoruhodným jevištěm této proměny je oblast Václavského náměstí s okolím, z níž se spontánním procesem stala městská "city" - tedy hospodářský i společenský střed rodící se metropole.
Výrazné architektonické proměny, kterými oblast během krátké doby prošla, vyvolaly dobovou památkovou i urbanistickou reakci. Jestliže první spočívala v kritické reflexi zániku původního barokního prostoru a byla tak významná pro následné proměny středu města, druhá již vedla ke stanovení jasných pravidel, která by dynamický rozvoj zharmonizovala.
Václavské náměstí s okolím tak lze chápat jako pozoruhodnou laboratoř, která nám umožňuje sledovat formulaci tezí a principů, jež ovlivnily chápání historického centra města, jeho urbanistické role i památkové hodnoty.