Kapitola se zaměří na Komenského pojetí morálky jako na specifické spojení morálky, výchovy a etiky ctností. Poukáže na významnou inspiraci Komenského chápání Platónovou koncepcí ctností: uměřenosti, statečnosti, moudrosti a spravedlnosti.
To vše pak podobně jako u Aristotela zarámováno výkladem praxis coby "konání Dobra". Neboť ctnosti se pěstují jen a skrze skutky a jako takové jsou výsostným předmětem výchovy.
Specifickou roli v celém systému výuky ctnostem pak bude zaujímat koncept praktického rozumu, "právě tak se naučí poslušnosti tím, že budou poslouchat, zdrženlivosti tím, že budou zdrženlivé, trpělivosti tím, že budou trpělivé apod.", oživující aristotelovský pojem fronésis. Záměr kapitoly je pak na základě interpretace Komenského etiky ctností ukázat prožitek studu jako jeden ze způsobu výkonu fronésis - praktického rozumu vedoucího člověka k Dobru a tedy k dobrému životu.
Základní interpretační oporou pak je MacIntyrovo pojetí ctnostného života a Spaemannovo pojetí eudaimonie jako zdařilého života.