Studie se zabývá subjektivním vnímáním proměny ředitelské role po roce 2000 a reflektuje zároveň obtížné prvky výkonu této profese v současné době. V teoretické části vymezuje zásadní mezníky, které nově definovaly autonomní pozici českých škol a s tím i autonomní roli jejích ředitelů.
Popisuje strategické dokumenty, které cílily na standardizaci vstupního a průběžného vzdělávání a podpory ředitelů škol, což nikdy nebylo systémově uskutečněno. Výsledky kvalitativního výzkumu založeného na datech získaných z ohniskové skupiny představují subjektivní názory zkušených ředitelů pražských z ákladních a středních škol na vývoj jejich role, popisují problémy, které ředitelé vnímají a trendy, které dále určují jejich práci. Ředitel školy je základním faktorem úspěchu každé školy a jeho postavení je vzhledem k neobvykle vysoké míře kurikulární i zdrojové autonomie české školy specifické.
Ukazuje se, že postupným vývojem a přidáváním dalších povinností a zároveň neexistující systémovou podporou ředitele byla vytvořena náročná situace, ve které současní ředitelé škol vnímají řadu problémů, jako je například nedostatek času na řízení pedagogického procesu, nedostatek pracovníkům, nadbytek zbytečných byrokratických činností a nedůvěra v systém jako takový.