Abstrakt
Dobře zadané laboratorní zkoušky mechaniky zemin a jejich správné vyhodnocení jsou nutnou podmínkou úspěšného průzkumu či posudku v oboru inženýrská geologie, resp. geotechnika. Zadávaní a vyhodnocovaní zkoušek by mělo respektovat teoretické znalosti oboru, ne vždy se tak ale děje.
V posudcích a průzkumech se používají nesprávné typy pevností, jako je např. vrcholová pevnost v sesuvných územích. V poslední době se často udává pevnost v kritickém stavu, která ale byla stanovena zcela neadekvátně jako tzv. "koncová" pevnost z posledních čtení laboratorní zkoušky, a s kritickou pevností nemá fyzikálně nic společného.
Dalším problémem je vyhodnocení nekonsolidovaných neodvodněných trojosých zkoušek s nenulovým úhlem tření, který vyplývá z empiricismu zpracovatele a nemá žádné teoretické ani praktické opodstatnění. V neposlední řadě se často vyskytuje nadhodnocení pevnosti v důsledku příliš vysoké rychlosti smyku při laboratorní zkoušce, nebo v důsledku chybné extrapolace přímkové obálky mimo interval aplikovaných napětí.
V příspěvku stručně rekapitulujeme principy pevnosti zemin, rozebíráme uvedené chyby a navrhujeme správné postupy stanovení pevnosti zemin pro geotechnickou praxi.